Fomo

V sobotu 27. 2. jsem oslavila své osmnácté narozeniny. Byl to opravdu krásný den. Už dlouho jsem takhle hezky narozeniny neoslavila. S mými narozeniny to úzce souvisí. V sobotu večer jsem si zavolala s klukem, který jel přes stejnou agenturu do Kanady jako já. Letěli jsme stejným letadlem, ale každý bydlíme v jiné části Vancouveru. Povídali jsme si, jaké máme zážitky a jak to u koho funguje. On mi vyprávěl, jak si strašně užívá s kamarády a skoro vůbec není doma. A ve mně to vyvolalo pocit Fomo. 

Fear of missing out v překladu strach ze ztráty, je to úzkost vyplívající z víry, že ostatní se baví, zatím co osoba která úzkost prožívá, není přítomná. Tento typ úzkosti je v dnešní době sociálních sítí velmi častý. Ve chvíli kdy jsem slyšela, jak si užívá s kamarády a vůbec není se svoji hostitelskou rodinou, najednou jsem měla pocit, že jsem nudná, že o něco přicházím, když nemám hromadu kamarádů. Trvalo mi pár dnů, než jsem to vstřebala. Moc mi pomohlo říct si, kdo jsem a co mě vlastně baví. Uvědomit si že jsem typ osoby, co nevyhledává velké společnosti, nebo že vlastně chci, trávit čas se svojí hostitelskou rodinou, protože je prostě skvělá. Další ze způsobů jak se z této úzkosti dostat, je vybavit si jak jste se cítili předtím, než jste danou fotku, video, nebo příběh viděli a slyšeli. Ty pocity předtím byly opravdové, na rozdíl od těch po tom. Fomo pocit je uměle vytvořený vaší myslí. Mozek si ho vytvoří, aniž by vůbec věděl, jestli pozadí za vytvořenou fotkou, bylo opravdu tak dobré jak se zdá. 

Chtěla jsem se tu o to podělit, třeba to někomu pomůže, obzvláště teď v téhle době. Ještě bych sem mohla napsat něco jako a nebojte, jsme v tom všichni spolu, ale to mi přijde už trochu otřepané. A abych to hezky zakončila a nemusela psát danou frázi, tak to zakončím tím, co mi dnes udělalo radost. Na cestě, kterou denně chodím z domu na autobus, začali kopat chodník. Byla jsem trochu nervózní, jak touto situací projít, tak abych nikomu nepřekážela. Hned jak jsem se přiblížila, uviděl mě jeden z dělníků, navedl mě, jak projí. Omluvil se mi, že jsem musela jít chvilku blátem a pak mi popřál hezký den. Kéž by to tak fungovalo i u nás.